Povím vám pohádku, kterou nenajdete asi v žádné knížce ani v jějakém znamém večerníčku. Není o dracích ani o princeznách, ale o jedné kachní mámě, šesti malých káčatech...🦆 a o tom, jak jsem se kvůli nim málem ani nevykoupal😀.
Byla neděle 18:30 a teploměr pořád ukazoval šílených 37°C🥵. Vyrazil jsem ke splavu už podruhé, abych se trochu ochladil a pak v tom vedru lépe usínal. Jenže místo koupání mě čekala neplánovaná událost, kterou jsem se rozhodl napsat jako pohádku na dobrou noc.
👉 czytaj po polsku 🇵🇱👈
Na vodě v potoku jsem zahlédl kachní mámu se šesti malými káčaty🦆. Měla pro ně důležitý úkol – naučit je dostat se z vody nahoru na jez. Pro ni to byl jeden lehký skok. Pro ty malé to byla životní výzva. Ukazovala jim, kudy a jak. Plavali od jednoho břehu ke druhému, zkoušeli to zleva, zprava, skákali jeden pokus za druhým. Jenže jedno káčátko za druhým klouzalo zpátky do vody.
Zkoušeli to znovu a znovu. Trvalo dlouhé minuty, než se prvnímu podařilo vyskočit nahoru. Maminka s ním kousek po jezu odplula a mně připadalo, jako by mu řekla:
"Tak... tady počkej. Hned jsem zpátky."
Pak se vrátila pro ostatní jenže ty dalši měli vlastní hlavu. Místo skákání se několikrát pokoušeli obejít celý břeh. Vždycky vyšplhali kus do kopce, ale sotva byli v polovině, jakoby se ozvalo důrazné kachní zavolání:
"Ne, ne... zpátky do vody. Tamtudy ne."
Zkoušeli to znovu a znovu a o chvíli později se to povedlo i druhému. Maminka ho doprovodila k prvnímu a nejspíš jim řekla:
"Počkejte tady. Jdu pro ostatní."🦆
Minuty ubíhaly a já pořád čekal. Do vody jsem nemohl. Kdybych tam vlezl, nejspíš bych je vystrašil ještě víc. Napadlo mě jim pomoct, ale pak jsem si řekl, že život není vždycky jednoduchý a některé překážky se prostě musí naučit překonat sami.
Po chvíli jsem si už říkal, že ten příběh snad nikdy neskončí a já si dnes snad ani nezaplavu😂. A tak jsem čekal a fandil jim. Malá káčátka dál zkoušela skákat, zkoušela obejít břeh, ale pokaždé je maminka svým voláním obrátila zpátky.
Pak ale přišel poslední pokus. Káčata se znovu vydala obejít břeh. Jestli tentokrát neslyšela maminku, nebo nebo jim tentokrát dovolila jít vlastní cestou, netuším. U břehu přihlížel ještě jeden pán a svou přítomností jsme jim tak trochu zabránili, aby se zase otočila zpátky do vody. A najednou... byla všechna u maminky. Celá rodinka byla zase pohromadě. Unavená, ale vítězná.🦆
A teď jsem konečně do vody mohl já😁. Původně jsem si šel jen zaplavat, a dostal jsem navíc krásnou večerní pohádku, kterou by možna nevymysleli ani autoři "Kačeřích příběhů". A kdo ví... možná měl strýček Skrblík pravdu a a ne každý poklad se dá spočítat na peníze.
Říká se, že večerní pohádka pomáhá lépe usnout😊. Po téhle jsem tomu věřil víc než kdy dřív.
Tak dobrou noc, milá káčátka🦆. A protože život často není jako v pohadce, tak příště ať jsou všechny vaše životní překažky o trochu nižší.🦆 A nakonec vlastně ani ten můj příběh není pohadka protože na videu mužete vidět, že se to stalo doopravdy.
0 Komentarze
Twój komentarz jest dla mnie bardzo ważny. Dziękuję.